Light in the Darkness

Radim Vizváry a Miřenka Čechová podle Sada, Danteho i Švankmajera

Plánovaná uvedení

Light in the Darkness

→ ZÁJEZD
Slezské divadlo Opava
→ ZÁJEZD

O představení

Hlavním impulsem Light in the Darkness byla myšlenka vytvořit náročný kompoziční celek, který by odrážel bohatství mimického divadla, ve všech jeho různorodých podobách. Jedná se o mimořádné, teatrálně expresivní zpracování vysoce výtvarných obrazů smrti, lásky a pekla, v čele s technicky precizním tělesným vyjádřením, využívajícím kromě techniky současného mimu a tance, též objekty, loutky a masky. Tvůrci se inspirovali Dantovým Peklem, úryvky z Markýze de Sada, stejně jako duchovním přesahem Bachovy Umění fugy.

Poetika celého díla jde od surrealismu a dekadence přes prvky rokoka a manýrismu, až po výjevy připomínají první obrazy Salvadora Dalího, Giorgia De Chiraca nebo filmy Jana Švankmajera, Ingmara Bergmana či Petera Greenawaye.

Jedná se o ojedinělý počin dvou renomovaných tvůrců, choreografů, režisérů a performerů, Miřenky Čechové a Radima Vizváryho, kteří se po desetileté odmlce vrací na společné jeviště.

  • Autoři a performeři: Miřenka Čechová, Radim Vizvary
  • Režijně-dramaturgická spolupráce: Petr Boháč
  • Hudba: Matouš Hekela
  • Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková, Petra Vlachynská
  • Light design: Martin Špetlík, Jiří Šmirk
  • Produkce: Jan Honeiser

OCENĚNÍ

  • nominace - Cena divadelních novin - taneční a pohybové divadlo - inscenace Light in the Darkness (2024)

Premiéra: 24. 1. 2024 - Palác Akropolis

Video

Ohlasy z médií

Miřenka Čechová a Radim Vizváry, s režijně-dramaturgickou spoluprací Petra Boháče, vrací na jeviště Paláce Akropolis inscenaci Light in the Darkness. Jejich divadelní pár vytváří přitažlivé obrazy a pro publikum vtahující atmosféru světa, v němž splývají Eros a Thanatos a ve kterém slastnou trýzeň nelze oddělit od lásky.
Jisté je, že představení stojí za zhlédnutí už jen kvůli velmi sofistikovanému využití celé škály prostředků fyzického/tanečního divadla. Je to mix nejrůznějších stylů, který lze brát i jako poctu jednotlivým historickým érám, v nichž se tento typ divadla/tance vyvíjel.
Před diváctvem se odehrává jakási ponurá groteska, která skrze netradiční pohybové i divadelní techniky (mime corporel, loutkoherectví či japonský tanec temnoty čili butó) nabourává nejednu představu o taneční produkci.
Je to hostina emocí a přehlídka bizarností, odhalují se tu temnoty lidské duše, prolínají světy a střídají okamžiky rozverné veselohry a smrtelně vážného zaujetí pro řemeslo a techniku.