Posun, pohyb, změna myšlení, objektu, těla. Nahlížíme historii z různých perspektiv. Jsme nahlíženi. Jako subjekty, jako objekty.
Vyprávíme o zkušenostech posledních sta let ústy desítek žen. Jejich myšlenky, zkušenosti, životy byly zaznamenány formou orální historie v rámci projektu Paměť žen, natočeny na pásek, zarchivovány. Procházíme životy podle zvoleného klíče s potřebou vydat subjektivní svědectví o statusu ženy, vztaženo k práci. S vděčností vycházíme z mravenčí práce orální historičky Pavly Frýdlové.
Pracovní linie žen mapujeme od počátků samostatného Československa v roce 1918 do dneška. Co nás spojuje, emancipuje, individualizuje, osvobozuje, svazuje, zpochybňuje, ubíjí, relativizuje? V minulosti hledáme obraz přítomnosti. Najdeme paralely ke konkrétní české zkušenosti či dokonce zkušenosti ostatních postkomunistických zemí? Ohlížíme se, jak moc je naše praxe unikátní.
Sledujeme obyčejnost ženského údělu. Dáváme hlas každodennosti, heroické všednosti, kterou je nutno den co den přežít, ve které není žena symbolem krásy, přepychu. Obdivu však ano.
Mnohost běžných, obyčejných hlasů reprezentují na scéně tři subjekty/objekty uzamčené do obřích pohybujících se entit, zprostředkovávajících skrze reproduktory desítky drobných příběhů, prostých, ale silných, o možnostech, nutnostech, příležitostech týkajících se práce ženy.
Tanečně-zvuková instalace pro tři tanečnice je umístěna do kontrastu s dokonalostí uměleckých objektů galerijních sbírek vystavených na odiv.
Představení podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Institut umění - Divadlení ústav
Dílo bylo vytvořeno jako součást in situ performativní výstavy Too Soon Too Late v rámci cyklu „1918, European Dreams of Modernity – 100 Years On“, kterou pořádá Institut umění – Divadelní ústav, České centrum Brusel a kulturní centrum BOZAR.
Premiéra: 26. 5. 2018
