Více než roční příprava inscenace Invisible Women IV. – Rukojmí mi přinášela pravidelná znejistění ohledně povahy partnerských vztahů. Ty, které přetrvávají, vycházejí ze souznění jako pramene, který nevysychá? Ze sexuálního spojení, které se dotýká smrti i života zároveň? Obojí mi připadá dost vrtkavé. Možná proto, že stojí na dvou nohách, na dvou lidech.

Při hledání mi pomohla Donna J. Haraway, emeritní profesorka na katedře dějin vědomí na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz, která říká, že „Pozemšťanky a Pozemšťané potřebují chapadlovitější, méně binární životní příběh“ (táž, Zůstat u nesnází. Utváření příbuzenství ve chthulucénu. Utopia Libri, 2025; skvěle přeložil Jan Škrob). Budu se pohybovat po linii chapadla – síť – medusa a zkusím popsat, v čem podle mě může být chapadlovitost živým, tepajícím jádrem, z něhož rovnocenné a naplněné binární vztahy mohou vyrůstat. A že když toto jádro chybí nebo je potlačováno, binární židli schází třetí do trojnožky a všichni zúčastnění snadno skončí na zemi.

Všech devět respondentů, s nimiž jsme během přípravy inscenace pracovali, se shodovalo, že právě široká síť vztahů pro ně představovala zdrojující provázání se světem i druhými a zároveň jim pomáhala víc a víc vymezovat vlastní hranice, vyztužovat vnitřní ústrojí a pracovat s emocemi, rozpouštět obranné mechanismy a přepisovat vzorce hodných kluků a holek. Alternativní rodina byla tou, kdo v zásadní moment povzbudil ochablou vůli, aby se znova a s ještě větší silou než dřív vzepjala a znovu se rozhodla k jednání sama za sebe. Nepokrevní příbuzenstvo zahrnovalo péčí a pozorností tehdy, kdy vlastní krev představovala pouto, které svazuje, ale neposiluje.

Co stráží ona medusa? Bezpochyby „drží druhému otevřený prostor“ (tamtéž, s. 57). Umožňuje koexistenci a skromné, ale reálné možnosti zotavení těch, kteří ze vztahu s manipulátorem nebo manipulátorkou vyšli. Nabízí alternativní sesterství a bratrství na místo fatálního „dokud nás smrt nerozdělí“. Přichází s životem žitým podél linií „jak potřebuješ/dej si čas“ místo pevných bodů „ty vždycky… / seš jako…“ (srov. tamtéž, s. 47).

Tato okřídlená bytost, jež má hady místo vlasů, odkazuje k přijetí stínů. Až integrace obou polarit potencuje člověka, aby uskutečnil všechny své možnosti.

Kdo se meduse zadívá do očí, promění se v kámen. Znehybňuje toho, kdo chce pojmout, chápat, kdo se chce chápat druhého i sebe. Chapadlovitou rhizomatičnost nelze prohlédnout, není možné chytit její začátek a umně spojit s koncem.

Kdo by to dělal, když se lze do té pružné, lehké, životadárné sítě prostě jen opřít? A v příštím momentu skrze ní podepřít druhého?

Text vznikl díky rezidenci a laskavé péči kolektivu Broumov2028.