Jasno, bez mlh
Během laboratoří předcházejících premiéře uměleckého projektu na podporu dětské paliativní péče Děti U jsem si uvědomila, jak zásadní je jasná řeč a přímá komunikace. Ptala jsem se často sama sebe, co je, odkud se bere a jak funguje.
Simone Weilová (* 1909, † 1943), francouzská filosofka a velmi radikální bojovnice za sociální spravedlnost, hovoří o nutnosti nevytvářet slovy svět, který neexistuje, ale vědomě používat taková slova, která budou se světem, jaký je, v souladu. Jsem přesvědčena, že se jedná o nárok pokrývající všechny oblasti lidského života. Nic si nezaslouží být zastřené, tedy matoucí. Od prosté každodenní partnerské, přátelské a pracovní komunikace po oznamování těžké diagnózy. Nejistota plynoucí z obojaké řeči také, domnívám se, stahuje tělo. Tvoří v něm vzorce, kde se přirozená síla drží v tenzi, a nemůže se volně projevovat. Na globálnější úrovni potom může manipulativní komunikace svírat jedince v totalitní ohrádce.
Weilová v Úvahách dále říká, že jasnost vůči sobě i druhým „odstraňuje neukojitelné tužby a zbytečné obavy; odtud a jedině odtud pramení umírněnost a odvaha, ctnosti, bez nichž je život jen hanebným šílením“ (Robert Zaretský, Zneklidňující Simone Weilová. Život v pěti ideách. Kalich 2023, s. 114). Odvaha používat slova s jediným záměrem, a sice sdílet svou zkušenost se světem – bez obelhávání, přesvědčování nebo podmiňování – je riskantní. Člověk je v ten moment vystaven druhému, ničím se nekryje. Jeho síla však v tu chvíli vychází právě z uvolnění všeho, co bylo zadržováno, nebo je zkrátka jen původní přirozeností, která chce být uznána. Potřeby, touhy i svébytné projevy osobnosti se tvarují do slov.
Předpokladem jasné řeči je podle mě pravdivost vůči sobě sama, velkorysý přístup k druhému vycházející z rovnocennosti a zájem o svět venku, tedy konfrontace svého vidění a prožívání pravdivosti s vnější realitou. Ani jedno není jednou provždy dáno, o všechny tři kvality je třeba denně usilovat, denně o ně pečovat, kultivovat je a znovu a znovu se pro ně rozhodovat.
Ze zastřené řeči se dá podle mě postoupit k projasnění skrze řez, kdy se rozhodnu vycházet z jádra, které dál obaluji. Nekroužím kolem, aniž bych se dotkla esence, ale naopak vycházím z esence a k ní přidávám další podstatné části. Mám za to, že mysl toho, kdo mluví, i toho, kdo naslouchá, je v takovou chvíli bdělá, vnímavá a uvolněná, schopna reflektovat. Ale když z jakéhokoliv důvodu – ze strachu, z pozice moci, z nevědomého místa v sobě – postupuji opačně, tedy kroužením kolem jádra, jen obaluji mysl i celé vztahové pole mezi sebou a tím, ke komu mluvím, vatou vyprázdněných slov.
Mají-li se umělecké metafory a obrazná uchopení komplexních fenoménů dotknout diváctva a nabídnout mu alternativní – nebo další možné – jednání v každodennosti, musí podle mého názoru vycházet z jádra sdělení. Pro umělectvo samotné musí být daný fenomén osobním, musí si jím samým nechat dát téma, pohyb, gesto, obraz. Skrze opakované setkávání s fenoménem se umělectvo zcitlivuje, omílá břehy svých zavedených přístupů a postupů tvorby a nechává si dát novou cestu. Fenomén už není tím, o kom se mluví, ale tím, kdo skrze jednotlivé a jedinečné dílo celou bytostí tvůrce promlouvá. Právě tehdy lze podle mě i v denním běhu, zdaleka ne jen v divadelním bezpečném skleníku emocí, jakoukoliv zkušeností projít skrz.