Osevní plán pro českou kulturu

Co má společného pěstování brambor a divadlo? Možná víc, než by se zdálo. Zatímco do zemědělství letos míří výrazně vyšší prostředky, kultura se dozvídá o téměř třetinovém krácení. Jestli se tahle logika ustálí, budeme muset začít kulturu opravdu pěstovat, abychom dosáhli na dotace. Vyplnit osevní plán, doložit počet kulturních sazenic na metr čtvereční a spočítat průměrnou hmotnost jedné inscenace před premiérou. Ideálně přiložit fotografii záhonu s performery v plné zralosti.

Návrh státního rozpočtu na rok 2026 počítá s téměř třetinovým krácením programu Kulturní aktivity. Třicet procent není drobné zastřižení větví. To je hluboký řez do části systému, která drží při životě velkou část nezřizované scény, zejména mimo velká města. Politickou odpovědnost za návrh nese ministr kultury Oto Klempíř. Žádná velká očekávání jsem od něj neměl. Přesto je pozoruhodné, jak se mu daří spojit razantní rozpočtový zásah s komunikací, která působí spíš jako vedlejší škoda než jako promyšlená strategie. U člověka, který se celý život pohyboval v prostředí, kde se pracuje s významy, tóny, rytmem a načasováním, bych čekal alespoň základní schopnost číst situaci. Místo toho sledujeme sérii výroků a kroků, které naznačují, že problémem není jen samotný škrt, ale i absence jasné představy, kam tímto směrem vlastně směřujeme.

Kultura se u nás stále bere jako oblast, kde se „dá ubrat“. Jenže podle dat Českého statistického úřadu tvoří kulturní a kreativní odvětví přibližně 2-3 % HDP a zaměstnávají statisíce lidí. Navíc mají prokazatelný multiplikační efekt - veřejné investice se vracejí v dalších službách, regionálním podnikání i cestovním ruchu. Ekonomický argument tedy opravdu nestojí proti kultuře.

Rozčiluje mě, že to musíme pořád dokola dokládat. Jako by kultura měla nárok na existenci teprve poté, co projde ekonomickou obhajobou. Imanentní hodnota kultury - ta zabudovaná hluboko v našem kulturním „DNA“, chcete-li si vypůjčit metaforu z teorie memů - se do tabulek převádí těžko. Do slov také. Ale pozná se snadno. V jazyce, který používáme. V příbězích, které sdílíme. V tom, jak rozumíme sami sobě. To nejsou doplňky. To je základní vrstva společenského prostoru.

Do toho přichází veřejné zpochybňování grantových komisí, které přitom jmenuje samo ministerstvo. Komise nejsou improvizovaná parta. Fungují na základě profesních nominací a podle pravidel nastavených úřadem. Kritizovat konkrétní rozhodnutí je legitimní. Zpochybňovat samotný mechanismus bez jasné alternativy ale podkopává důvěru v systém, který stojí na odborném posouzení.

A důvěra je u nenárokových dotací (čti „investic“) klíčová. Organizace plánují projekty s předstihem, kombinují více zdrojů financování, uzavírají smlouvy. Ano, zpoždění rozhodnutí tu bylo vždy - kulturní sektor si na napětí mezi termíny a cashflow zvykl až příliš. Jenže právě proto je potřeba s ním zacházet citlivě a nepřidávat další vrstvu nejistoty. Jsou zde festivaly, které již letos proběhly, mají odehráno, závazky splněné - a stále čekají na informaci o výši podpory (nebo alespoň na bodové hodnocení). To samo o sobě není novinka. Nové je, že se k této tradiční nejistotě přidává ještě razantní škrt a veřejné zpochybňování mechanismu, který má o podpoře rozhodovat. A to už není jen provozní napětí. To je kumulovaná nejistota, která systém oslabuje.

Nikdo nezpochybňuje, že stát musí vyvažovat priority. Pokud navyšuje prostředky například v zemědělství, je to legitimní politická volba. Ale pokud má kultura začít fungovat podle logiky sezónních výkyvů a improvizovaných zásahů, pak už opravdu nejde o koncepci kulturní politiky. To je jen experiment, kolik toho kulturní půda ještě vydrží.

Jan Honeiser

manažer souboru Tantehorse