„Jaké byly moje nejčernější myšlenky? No, že asi chápu ženský, který vezmou dítě a skočí do Macochy,“ říká A., zatímco kamera zabírá její chvějící se ruce.

Sedím o kus dál a sleduji řeč těla naší první respondentky. Co chvíli sáhne po sklenici s vodou, kterou má položenou na zemi vedle židle, co chvíli se omlouvá, že se špatně vyjadřuje. Vyjadřuje se bezchybně, nepřehání, nelituje se, věcně popisuje stav matky zahnané do nejzašího kouta. Ten, koho přemáhají emoce, jsem já.

Oběti manipulativních vztahů, těch, které při nejlepším končí rozchodem a při nejhorším vedou až k domácímu násilí, mívají podobné rysy. Tedy alespoň oněch devět lidí, s nimiž jsme měli možnost mluvit. Většina z nich jsou velmi citliví lidé, s křehkým sebevědomím, cíleně nabourávaným už v dětství, ve své podstatě důvěřiví, ochotní pomáhat, schopní vzdát se téměř všeho pro svého partnera, který se zprvu zdá tak okouzlující, zkušený, zajímavý.

Jaký je život s manipulátory? A kam až může dojít, jsme se rozhodli zpracovat v nové inscenaci mého divadelního souboru Tantehorse, která odkrývá další neviditelné hrdinky a hrdiny, jako v předešlých dílech. Žánr docu-dance znamená dokumentární tanec, tedy dílo, v němž obsah má dokumentární charakter. Jedná se o skutečné příběhy a skutečné události a mezi hlavní jevištní prostředky patří tělo, tedy tělesné vyjádření. Jakoby to, o čem hra je, protékalo těly, z těl těch, kteří to zažili, do těl těch, kteří to znázorňují.

Všechno začalo překvapivě, po představení předešlého dílu, který se zabýval zneužíváním, za mnou přišly dvě divačky plné emocí a s naléhavou potřebou začaly vyprávět vlastní příběhy. Oba si navzájem velmi podobné. Na konci rozhovoru mě požádaly, zda bych o tom nechtěla udělat další představení. A já souhlasila. „Né, kvůli nám, my už jsme si tím prošly, ale kvůli těm ostatním,“ dodaly na rozloučenou.

A tak jsem přizvala další spolutvůrce a spolutvůrkyně do týmu a začali jsme natáčet rozhovory. „Vážila jsem 45 kilo, nejedla, nespala. Člověk neprošel kurzem, jak utéct z domu,“ říká tiše M., ta, která moment osmi minut, kdy její partner spal a ona mohla nepozorovaně proklouznout z domu, považuje za zázrak. Za tři týdny poté, co utekli, slyšela děti znovu se smát.

Zní to jako věty již napsaného scénáře. Kdybych si to vymýšlela, nikdy to nenapíšu tak dobře. Nejsem novinářka, nemám profesionální odstup, jsem plně a tělesně vtažená do jejich zážitků. Cítím je. Nasávám to do kostí, do masa. Jakoby všichni nakonec prošli mnou.

„Nechal jsem se připravit téměř o všechno,“ říká T., který svůj vztah popisuje jako život pod říčním kamenem, v němž se dusí, je přidržován u dna plného kalu a ze světa, který je někde nad hladinou k němu přichází jen stíny a vzdálené ozvuky. Z téhle metafory vznikne jeden z jevištních obrazů.

Nejsou to jen ženy, které se staly obětí narcistních, psychopatických či despotických partnerů, toxické a manipulativní mohou být i ženy, jako právě v případě T., který o našem rozhovoru mluví jako o možnosti zformulovat v sobě tuhle minulou zkušenost.

Nejprve se scházíme doma nebo v kavárně, až pak se potkáváme na prázdném jevišti, kde je připraven filmový tým, který příběh bude zaznamenávat. V čem je tahle práce specifická je to, že výsledkem nebude film, ale divadlo, a také, že nikdo z našich respondentů, tedy těch, kteří si touhle hraniční zkušeností prošli, nesmí být rozpoznatelný. Často se totiž tyto vztahy táhnou další roky i po rozchodu, především pokud byly jejich součástí děti. Pak jste jejich obětmi i po další roky, kdy má na péči o dítě právo i ex-partner.

Jak rozpoznat manipulátora není zprvu jednoduché. Umí lichotit, je šarmantní, mluví vzletně, důvěryhodně, je zkušený a zdá se, že ví, co chce. Až později začne obviňovat, přetáčet realitu, stavět se do role oběti, vytvářet tlak, že ten špatný je ten druhý. Většina dramat se odehrává za zavřenými dveřmi. Jinak vzorové rodiny, úspěšné, krásné, s krásnými a šťastnými fotografiemi na sítích, drží pohromadě skrze rukojmí. „Kéž by mě zmlátil. Neměla jsem žádný svědky, žádný důkazy. Všichni říkali, vy jste tak skvělej pár.“

To, kde se všechny výpovědi shodují, je postupné podmaňování si oběti, kterou manipulátor či manipulátorka cíleně zbavují svobody, třeba skrze mentální, existenciální či ekonomickou závislost. „On byl úspěšný pan podnikatel, ale já neměla ani na bačkůrky pro dítě do školky.“ „Myslel jsem si, že jí k životu nutně potřebuju.“

Odstřihávají je nejprve od záchytných bodů, od možnosti realizovat se, svobodně nakládat se svým životem, nakonec od rodiny, přátel a někdy i duševního zdraví.

Vlastní potřeby, pocity těla, intuici, pochyby, odsouvají oběti až na poslední místo. „Když jsme byli společně, jakoby se všechno zamračilo. Když odešel, hned bylo líp. Tomu jsem ale tehdy nenaslouchala.“

Čekání na zlomový okamžik, posouvání hranice snesitelného až do okamžiku zvratu. V dramatu se tomu říká twist, tedy přetočení, často miniaturní událost, vnitřního nebo vnějšího charakteru, která změní chod věcí, proběhla u každého odlišně. Byl to ten moment, kdy si řekli dost! Dál už to snášet nebudu. U někoho byl tím momentem vnitřní zážitek, u jiné uvědomění, rozhovor s blízkým nebo hraniční událost. Bez něj by odejít nedokázali. Rozhodnutí odejít má ke skutečnému odchodu ještě daleko a i když člověk odejde, dozvuk a stín manipulátora provází často oběť další roky.

Přátelé, advokáti, OSPOD, terapeuti, poradny domácího násilí, podpůrné organizace, rozhovory s dalšími, co tím prošli, to vše zmiňují oběti jako podpůrné a často nezbytné v okamžiku, kdy se člověk už skutečně rozhodne.

Jako režisérka mám nyní mnoho cest, kudy se vydat. První z nich je napsat scénář s jednou fiktivní postavou složenou z reálných zkušeností. Druhá varianta je obsadit herečky do rolí kopírujících výpovědi jednotlivých respondentů a z živých lidí vytvořit divadelní postavy. Cesta docu-dance je sledovat právě ony neviditelné signály, pocity těla, vnitřní intuici, emoce, tělesné stavy a gesta a převést je do metaforického jazyka tančícího těla. Skuteční lidé ale s námi na scéně zůstanou. Ve skryté filmové podobě, v hlasu, jemných pohybech prstů, v rozmlženém oparu vyprávějícího obličeje. Není to jen divadlo, je to především svědectví. Svědectví autentického boje o vlastní záchranu, které chci divákům předat.